Československé legie zachraňují válečné sirotky v Rusku
Před sto lety v Rusku k závěru války zemi rozvrátila Bolševická revoluce. Po brestlitevském míru nesměli Rusové legionáře na svém území trpět a ještě na československé vojáky doléhali německé jednotky, a tak museli pryč.
Při ústupu legionářům hodně pomáhali vlaky. V těch projeli celou Asii po transsibiřské magistrále až do tichomořského přístavu Vladivostok.
K těmto legionářským vlakům se stahovali vyhladovělí sirotci. Rodiče jim buď zemřeli nebo byli nezvěstní. Zjistili, že legionáři jim dají jídlo.
Někdy se totiž stávalo, že než byla trať volná, vlaky stály na jednom nádraží klidně i dva nebo tři týdny. Když se tam ty samé děti ukazovaly už několik dní a nebylo možné dopátrat jejich rodiny, legionáři se jich ujali.
V různých legionářských vlacích tak v různých částech magistrály cestovalo několik zachráněných dětí.
Vojákům tak dávalo smysl děti spojit do jedné velké skupiny. V jedné vlakové soupravě se tak sešli Tataři, Ukrajinci, Rusové nebo i děti volyňských Čechů. Celkem asi deset národností.
Naši legionáři těmto dětem suplovali rodiče. Pečovali o ně, vzdělávali je. Také pro ně v červenci 1919 založili i Školu pro nezletilé dobrovolníky. Fungovala podobně jako české obecné školy. Na začátku její existence sídlila v Irkutsku a podléhala inspektorátu československých vojsk.
Když legie vyrazily zase na cestu, pokračovali se vzděláním ve vagonech. Sirotků přibývalo až jich nakonec bylo 105. Nejmladším bylo kolem osmi, a těm nejstarším už i osmnáct let.
Tyto děti postupně poznávali i jak to funguje i v armádě. Žily totiž neustále mezi legionáři, kteří jim třeba jako oblečení přešili vojenské kabáty nebo uniformy, protože nic jiného neměli.
Několik chlapců se také dobrovolně zapojilo do bojových akcí, za která pak někteří dostali vyznamenání za chrabrost.
Nikdo je do toho nenutil. Když chtěli fungovali jako spojka mezi jednotlivými jednotkami. Oblékli si civilní oblečení, aby nebyli tak nápadní, a když by je nepřítel chytil, stačilo jim tvrdit, že se ztratili.
Po skončení války a po návratu zpět do rodícího se Československa se sirotkům našlo místo v Českých Budějovicích. Tam ještě chvilku chodili do školy. Postupně se však jejich cesty začaly nabírat různý směr.
Někteří byli přiděleni k různým rodinám, někteří pokračovali ve studiu anebo nastoupili jako zaměstnanci do firem.
DALŠÍ OSUDY DĚTÍ
Ředitel našeho muzea Milan Žuffo-Kunča se k tomuto příběhu dostal až po sametové revoluci.
Kvůli komunistickému režimu, který se snažil legionářskou tradici potlačovat, se tito sirotci snažili toto téma nikde moc nevytahovat. Jejich příběhy byly totiž spojeny i s bojem proti bolševikům a měli obavy o případné perzekuce ze strany komunistů. Část z nich si dokonce změnila jméno. Proto je bylo těžší zmapovat a zkontaktovat.
V devadesátých letech však pan Žuffo-Kunča vypátral asi osmdesát potomků dětí, které sem legionáři přivezli. Jeho vyprávění si můžete poslechnout při prohlídce expozice v Muzeu Československých Legií.
Na toto téma vznikl také článek pro Mladou frontu k nahlédnutí zde.
